Horalové na táboře

Letošní tábor byl v mnoha věcech výjimečný. Jednak se na něm sešly všechny oddíly, takže nás bylo asi osmdesát. A pak byl pro některé horaly, no, vlastně pro většinu prvním táborem, na kterém zažili skautský program – ještě loni byli totiž v oddílu vlčat. Jaký ten program byl, se dozvíte z Piškotových memoárů.

Kromě společné etapové hry, ve které soutěžily týmy smíchané ze všech oddílů, jsme měli na táboře čas i na vlastní horalský program. Během něj se soutěžilo o rytířské stužky, které se získávaly za všechno možné – od vzorného plnění služebních povinností, přes tajné loupení vlaječky z prostředka táborového náměstí až po rytířské turnaje. Výsledky turnajů, soutěží, ale třeba i bodování úklidu ve stanech najdete prázdninovém oddílovém zpravodaji.

Ze všeho nejvíc se všichni těšili na vyrábění mečů a štítů. Boji se zbraněmi obylenými měkkou pěnou se sice tradičně říká dřevárna, ale v těch našich bylo dřeva pomálu. Použili jsme totiž vylepšenou technologii výroby: Základem je plastová vodovodní trubka, do které se pro zpevnění nacpe ještě lískový prut. Konce se zalepí mincí, aby nikoho nezranily a budoucí čepel se pak obalí několika vrstvami karimatky. Tvořivější horalové se nebáli karimatku tvarovat, a tak vedle jednoduchých mečů vzor “baseballová pálka” vznikaly i meče s pěknými záštitami, válečné sekyry, kladiva a palcáty. Ze zbytků jsme vyrobili ještě několik dýk, které jsou úplně bez výztuže, aby se jimi dalo bodat. Vše drží pohromadě “kosmopáska”, která ostatně na táboře držela pohromadě leccos.

Největší prostor prokreativitu byl ale nakonec při vyrábění štítů, na které si všichni namalovali motiv podle vlastního výběru. Kruhový základ jsme předem vyřízli z OSB desky, z rubu připravili držátko a popruh. Na lícovou stranu se malovalo temperou, kterou před rozmočením chrání vrstva lodního laku. Po obvodě je pak ochranná výstelka z tepelné izolace na potrubí. Jak prosté. Štíty dopadly moc pěkně. A nejlepší na nich je, že skutečně odrážejí osobnost svých majitelů!

Kromě dvoudenního puťáku v Broumovských skalách (přes Polici nad Metují, horu a skalní město Ostaš, kapli Hvězdu) jsme stihli také dvě jednodenní výpravy. Ta první byla přírodní a vedla na Junáckou vyhlídku, kde jsme se zvěčnili ve vrcholové knize. Cesta zpátky byla ovšem poznamenána nebývalou tragédií. Asi 800 metrů vzdušnou čarou od tábora (pravda, přes kopec a lesík) jsme účastníky rozdělili do tří skupin, předali buzoly a oznámili jim, že tábor leží tím a tím azimutem. Kdo dorazí jako první, má nárok na extra teplou sprchu, zatímco ostatní se budou čochnit v potoce. Skupiny vyrazily napodiv přibližně správným směrem, ale ve chvíli, kdy cesta, pokteré šly, ne a ne zabočit k táboru, pokračovaly na cestě a buzoly strčily do kapes, nedbajíce několika jedinců, kteří je přemlouvali, že je potřeba odbočit do stráně. A tak, zatímco vedoucí na vlastní pěst (a bez buzoly) přišli do tábora za dvacet minut, dorazily dvě rychlejší skupiny po hodině a půl a z úplně opačného směru. Třetí skupinu neobjevila ani rozsáhlá cyklopátračka, až se konečně o další dvě hodiny později dotelefonovala Kubovi. Došla totiž až do osm kilometrů vzdáleného Hronova. Obdržela tedy instrukce k návratu a večeři fasovala asi v jedenáct hodin večer, maje v nohách dobrých 35 kilometrů. Můžete hádat, jestli se stihlo to slíbené koupání.

Druhá výprava nás zavedla k těžkému pohraničnímu opevnění u Náchoda, kde jsme prolezli pěchotní srub Březinku i dělostřeleckou tvrz Dobrošov. Ta nebyla nikdy dokončena, takže návštěva v ní byla významná hlavně tím, že na nás aspoň chvilku nepršelo. Ale v návštěvnickém centru mají obrovskou miniaturní (to je, pravda, podivné spojení slov) armádu československých vojáků, mezi kterými nechybí ani oddíl jízdy a pěšáci mazající karty. Zato na Březince mají kromě tun betonu také veškeré vybavení, a tak jsme si mohli dokonce imaginárně zastřílet z těžkých kulometů. Panu průvodci dalo dost práce nás od nich dostat. Jonáš si celou dobu lámal hlavu vymýšlením způsobů, jak by se takový pěchotní srub dal dobýt, ale nakonec to musel vzdát a uznal, že je nedobytný. Jen škoda, že se každý neumí řídit zásadou “sahejte jen ne věci, na které vám pan průvodce dovolí sahat”, protože jsme díky NĚKOMU sklidili malou ostudu. Ale co jsou všechny bunkry proti Penny marketu, který promoklí Horalové na závěr vybílili…

Bezpochyby vrcholnou událostí byl ale slibový oheň. Zájem složit skautský slib projevili jen tři horalové (ostatní nováčci se na to cítí příliš mládi – inu, přejme jim to). Jednomu z nich, který se během tábora zvlášť vyznamenal jako nejotravnější táborník vůbec (a můžete schválně hádat, kdopak to je), jsme ovšem poradili se slibem počkat. Přecejen v něm člověk slibuje sloužit nejvyšší pravdě a lásce, a tudíž by neměl sloužit svému vzteku nebo touze pomstít se za šisku, která mu “omylem” přistála na hlavě pár kopanci. Skautský slib tedy vyslovili dva horalové – Tenisák a Jonáš. Přejme jim, ať jim naplňování toho slibu přináší radost.

Připadalo nám, že dva týdny jsou na tábor prostě fakt málo. Ono to tedy některým tak docela nepřipadalo, ale to je jen proto, že ještě nezažili pořádný, třítýdenní tábor. Tož tábor v Machově 2011 skončil, ať žije tábor v roce 2012!