Dne 17. ledna 2022, nedlouho po svých 38. narozeninách, zemřela v Liběšicích v objetí svých milovaných naše kamarádka Káťa Nagyová, ve skautských kruzích také známá jako Drákula. Níže Terka Valentová sdílí pár vzpomínek, které má s Káťou z jejich Trojlístku spojené.
Káťu jsem poprvé potkala jako devítiletou holku s podobným účesem jako jsem měla já – tzv. „na hříbka“, bylo to ve třetí třídě na Metelkárně. Obě jsme v té době zrovna hltaly Foglarovky – Hochy od Bobří řeky, Záhadu hlavolamu a tak, takže netrvalo dlouho a mohli jste nás načapat, jak potají někde lezeme na nejbližší břízu nebo kaštan (potají protože to bylo zakázané, a to jsme si my přeci nemohly nechat ujít!) a nebo zrovna lovíme bobříka míření nebo ušlechtilosti.
Po Ivanově náboru u nás ve třídě začala Káťa chodit do teplické Dvojky, kam mě a Šárku nedlouho poté přetáhla ze střediska Proboštov. Tím pro náš Trojlístek začala celá série dobrodružství, která nás všechny, myslím, ovlivnila na celý život – schůzky Ještěrek s rádkyněmi Máčou, Škeblí a Beruškou, hrami prodchnuté střediskové výpravy vedené Eliškou a Ivanem, tábory s etapovkami, nočními hlídkami, službami v kuchyni, třídenními výpravami a táborovými ohni, kamarádství s teplickou Jedničkou. Postupně jsme se začaly zapojovat do rádcování několika družinek a následně i do přípravy a vedení několika táborů. Pod Kátiným vedením prošly družinkami mimo jiné Lenki, Niky, Šárka Rami, Ája, Irča Seinerová. Do skauta Káťa přivedla i svou sestru Zuzku. Ještě přidám, že jako Trojlístek jsme také zásadně ovlivnily historii teplického Sokola, kam jsme též pravidelně dvakrát týdne docházely a kromě našich gymnastických úspěchů (nebo v mém případě neúspěchů) jsme se proslavily především našimi dobrodružnými výpravami do nářaďovny, kde jsme se sestrám cvičitelkám schovávaly. To nakonec vyvrcholilo jednoho dne výrokem sestry Růži, kdy Káťe řekla: „A už toho mám dost! Buď sem budeš chodit Ty, nebo já!“ Už ani nevím, jak to tenkrát dopadlo… Každopádně ještě při skautských plesech v Sokolovně jsme se do nářaďovny rády s potutelným úsměvem vracely a vzpomínaly.
Káťa nikdy neřekla NE dobrodružstvím a novým zážitkům – strávila pár měsíců v USA, žila a pracovala několik let v Anglii, podnikla se svým přítelem Lubošem velkou cestu po Jižní Americe a road trip po Evropě, procestovala se mnou exotické a neznámé kraje indické i kanárské, vždy milovala kempování, vandry, sjíždění vody, lezení po horách, ponocování u táboráků, zpívání u kytar a vše s tím spojené.
I v roli “webařky“ v pražské Patrii pořádala každoročně s kolegy víkendové sjíždění a odemykání řek, výlety po moravských vinných cyklostezkách, … Kromě vší té exotiky a akce ale taky nadevše milovala klidné víkendy strávené s rodinou na chatě u Úštěka, se svými rodiči, Lubošem, Zuzkou, švagrem Pavlem, neteřemi Verunkou a Viktorkou,…
Káťa byla nezdolná optimistka a tou zůstala i v době, kdy s nesmírnou odvahou a nasazením čelila těžké nemoci. Ti, kdo ji znali, si snad navždy budou pamatovat její úsměv a obdivuhodný elán do života. Žít život svých snů, plnými doušky, ať je na co vzpomínat….
