13. října v nočních hodinách nás navždy opustila naše sestra Iva Seinerová. Její boj s vážnou nemocí trval více než rok, všichni jsme věřili, že jej Iva vyhraje a vrátí se zase mezi nás. Bohužel se tak nestalo a já si dovolím malé ohlédnutí.
Psal se rok 2005 a dívčí oddíl si vzal na starosti uspořádání základního kola Svojsíkova závodu. Pojaly jsme to jako oddílovou akci a na nedělní ráno naplánovaly skautské sliby. Slibující byly dvě – skautka Kačaba a právě Iva. Jak je v našem oddíle zvykem, obě strávily noc v přírodě, v lesích nad Krupkou, nad ránem se celý oddíl sešel na vyhlídce v Krušných horách. Dodnes si pamatuji, jak Iva skládala do mých rukou skautský slib.
Když se dospělý člověk rozhodne stát skautem, je to vždycky trochu zvláštní věc. Věci, které se učí nováčci, on už dávno zná, slova skautského slibu chápe jinak než dospívající mládež a ani skauti kolem něj často moc nevědí, co s takovým nováčkem. A co teprv, když přijde mamka od třech dětí, z nichž dvě už byly dospělé? Iva své rozhodnutí být jedním z nás vzala naplno. Pečlivě si splnila nováčkovskou zkoušku a skautský slib vnímala jako opravdový závazek. Proto taky neskončila pouze u slibu. Složila si čekatelskou zkoušku, vydala se na vůdcovský lesní kurz a své zdravotnické profesní zkušenosti využila při získání OČK Zdravověda. A všemi těmito kvalifikačními zkouškami neprocházela jen pro cvičení mysli, ale aby mohla v našem středisku stále lépe naplňovat závazek služby.
A tak začala stárnoucímu Akélovi pomáhat s vedením smečky vlčat. Matka vlčice – málokdo by dokázal tuto roli přijmout a naplnit tak jako to udělala Iva. Svou širokou náruč otevřela pro desítky kluků a nejen těch ve vlčáckém věku. Pro ty starší, kteří se pohybovali a pohybují ve vedení střediska, byla vždy právě tím, co potřebovali. Parťákem, kterému bylo stále pětadvacet, vrbou, rádcem i ochotným pomocníkem ve všem, co bylo třeba. Během svého desetiletého intenzivního působení ve středisku si vyzkoušela snad všechny role – skladnice, kuchařka, hospodářka, zdravotnice a vedle toho všeho vůdkyně vlčat. Právě díky ní je naše smečka dnes široko daleko největším oddílem (4 šestky o více jak 40 vlčatech) s kvalitním a šikovným vedením.
Nemohu zapomenout ani na Ivy roli v týmu rádcovského kurzu Prométheus, kde nejen předávala dál své znalosti a zkušenosti o vlčatech, ale podílela se na celkové současné koncepci kurzu.
Iva však svůj skautský slib nežila jen v klubovně, na táborech a výpravách. Jako zdravotní sestra se rovněž neustále vzdělávala, aby mohla lépe vykonávat svou profesi, a mezi pacienty byla známá svou laskavostí.
Při tom všem Iva nezapomínala na svou hlavní roli – roli matky a manželky. Když je člověku dvacet, studuje vysokou školu a maminka mu vypere a uvaří, to se to jinak skautuje, než když se máte starat o celou rodinu a dům. Iva to vše, dokud jí to její zdravotní stav dovoloval, zvládala. A přitom byla stále připravena pomoci tam, kde bylo třeba. Některé sny, ať už je to dokončení rekonstrukce chalupy v Zadní zemi či založení oddílku pro předškoláky, již nemohla zrealizovat. Odkaz, který v nás nechala, zavazuje. Zavazuje pokračovat ve službě Nejvyšší Pravdě a Lásce dál ve svých rodinách, oddílech, zaměstnáních… Děkujeme, Ivo a Na Viděnou u Nebeského táboráku!