V 90.letech minulého století se v českém skautingu vedla složitá debata o 1. skautském principu, označovaném ve světě jako Povinnost k Bohu. Složitá porevoluční doba v převážně ateistické zemi vyžadovala hledání vlastní, české cesty. Někteří si možná ještě pamatují i změny skautského slibu. Jednotlivé oddíly tak skautské principy často opomíjely, ať už vědomě či z neznalosti.
Racek se v té době postupně od vedoucího oddílu vypracoval až k instruktorovi a působil na Ekumenické lesní škole a na ILŠ Collegium. Právě v okruhu instruktorů ELŠ se rodily nové přístupy ke skautské myšlence. A Racek to, co pomáhal vytvářet, přinášel k nám na sever, (nejen)na rádcovské či čekatelské kurzy či např. na první vůdcovský kurz Netopýr. Ač hluboce věřící katolík, nelpěl nikdy čistě na křesťanském pojetí, ale snažil se naopak ukázat, že duchovní rozměr nejen může být přínosem pro každého z nás, ale je součástí každého z nás. To, co je dnes pro řadu skautů či skautek jasná věc, bývalo tehdy novinkou i pro adepty vůdcovských zkoušek.
Z těch časů přelomu století, kdy jsem se učila učit, a tak měla tu možnost Rackovo přednášku (která nikdy nebyla suchou přednáškou) vyslechnout opakovaně, si pro uchopení skautských principů stačí pamatovat 2 věci:
1) Nelze začínat od složitého, abstraktního a neuchopitelného, otočme si tedy ty principy a jako první postavme Povinnost k sobě. Ostatně právě od sebe je třeba začít. Má-li být skaut prospěšný druhým a sloužit Nejvyšší Pravdě a Lásce, musí se nejprve postarat sám o sebe. Být soběstačný a zodpovědný. Léta mne pak naučila, že v té Povinnosti k sobě není jen to, umět si zavázat tkaničky a neztratit se na výpravě, ale i pečovat o zachování svých sil fyzických a psychických.
2) Racek často užíval drobnou hříčku. Účastníkům rozdal 6 sirky a požádal je, aby z nich (bez lámání) vytvořili 4 rovnostranné trojúhelníky. Hříčka má řešení pouze tehdy, pokud budete pracovat ve 3D prostoru, na ploše se vám nepodaří. Ergo – to, co je ve viditelném světě neřešitelné, může mít řešení, pokud na věc pohlédnu svrchu, využiji další (duchovní) rozměr. Právě díky němu mohu najít návod na své problémy.
A ještě jedna věc, kterou mne Racek naučil. Svou přezdívku měl Racek odvozenou od svého úsměvu (Racek chechtavý). Ač to pro ty, co ho pamatují již jen letmo, či ho zažili v časech, které pro něj nebyly jednoduché, může být překvapením, Racek byl člověkem radostným. Uměl se smát a radovat, měl zálibu ve scénkách a hříčkách, ale uměl se také pokorně usmívat a naslouchat, zdravil s úsměvem (jak často to dnes mnohým chybí) a i v těžkých chvílích si uměl zachovat naději. Skaut je veselé mysli (za každého počasí),
Díky, bratříčku.
Gábina