S hlubokým zármutkem se loučíme s Ivanem, zakladatelem našeho střediska.
Ivan zažil skauting krátce po válce, než byl komunisty zakázán. V normalizačních letech se svou ženou Eliškou vedl ve skautském duchu oddíl orientačního běhu. Hned po Sametové revoluci stál u obnovy oddílů v Teplicích a Dvojku – tehdy ještě středisko Teplice 2 – Trnovany – doslova vykřesal ze země. Společně byli hlavními pilíři našeho střediska. Vedli tábory, víkendové i vícedenní akce, jejich počet těžko vyčíslit. Ivana si jako vůdce oddílu (nejprve chlapeckého, dlouhá léta pak smečky vlčat) bude pamatovat několik stovek kluků z Teplic a okolí.
Ivan působil v jakémkoli věku jako magnet. Snad to bylo jeho vysokou, sportovní postavou, snad výrazným hlasem a dramatickou dikcí. Snad proto ho nikdo nechtěl přerušit, když mluvil, zvláště u táborových ohňů, kde působil mimořádně vážně, ovšem stále
slavnostně. Dodnes mnozí členové Dvojky vzpomínají, jak za své skautování vděčí právě Ivanovi. Obvykle ten příběh začal tím, že Ivan prostě přišel do školní třídy a pozval děti do klubovny. To je metoda, na kterou by si dnes asi málokdo troufl. Ivanovi, který ještě po osmdesátce aktivně vedl schůzky vlčat, ale fungovala.
Legendární jsou Ivanovy výlety. Miloval krajinu a pohyb v ní, měl blízko k turistům, trampům i orientačním běžcům. V plánování výprav byl nápaditý, přímo na nich pak náročný. Čekalo se na posledního a pak se šlo dál. To samozřejmě motivovalo k rychlejšímu postupu celé skupiny. Ivan sám v tom byl etalon: Jeho vynikající kondice a dlouhé nohy mu umožňovaly být vždy v pelotonu. Vzpomínáme také na jeho “zkratky” – nikdy ne v důsledku bloudění, ale spíš ve snaze ukázat nám ještě další zajímavá místa.
Ivan zanechal vedle své výchovné práce výraznou stopu organizační. Od Sametové revoluce až do roku 2006 vedl středisko, další dva roky působil jako zástupce nové vůdkyně. Dlouhá léta vedl okresní radu. Také jeho přičiněním jsme získali klubovnu v Jiráskově ulici a tábořiště na Labské Stráni.
Ivan byl skautingu věrný za nepřízně režimu, i v době, kdy mu zdraví nesloužilo nejlépe. Ještě před 10 lety byl na střediskových Velikonocích, i v pokročilé osmdesátce několikrát přijel na tábor, před 4 lety na čekatelský kurz. Když už nohy nemohly, zapojoval se na dálku – pravidelně nám posílal tipy na výlety, naposledy jsme od něj dostali přání do nového roku. Pandemie a s ní spojený přesun na internet paradoxně pomohl: Ivan se připojoval na virtuální střediskové rady i neformální povídání.
Ivane, děkujeme Ti za všechno, co jsi pro nás všechny vykonal.