Nekrušná výprava do hor Krušných

PÁTEK

My, které jsme jely, víme, že měla být zahajovací výprava oddílová, ale pro malou účast jsme ji měly s Horaly. Z Chaosu se zůčastnily Sanička, Kory, Kašty a Káťa. V pátek ve 4 jsme se sešli v klubovně, a vyrazili směr nákup v Kauflandu. Dostali jsme seznam věcí, co se musí koupit, a víceméně se vše zvládlo v klidu až na ,,drobnou“ Veverčákovu nehodu, když si usmyslel koupit si obří sklenici nutely. K jeho smůle mu tu rozbitou sklenici na informacích odpustili s tím, že to nebyla jeho chyba :) A on si vzal a zaplatil novou :D

Jakmile byl nákup za námi, vyrazili jsme na zastávku, a v autobuse na Krušné hory jsme luštili šifru, která obsahovala jméno spisovatele Geralda Durrella. Ještě jsme dostali drobný testík a zjistili například, že se Gerald nemohl nikdy setkat s ostropetkou jaderskou. Za chvilku už byl ale čas vystoupit na zastávce pod Komárkou, a čekala na nás sedmi a půl kilometrová cesta na tábořiště poblíž Cínovce.

Cesta byla klidná, nohy ani moc nebolely, jenom přišlo asi deset esemesek ohlašujících matoucí ,,Vítejte v Německu“, zatímco jsme byli v Česku. (Jasně, to je o tom, kde je signál a ne o tom, kde je hranice, ale to pár lidí nikdy nepochopí…:)

V podvečer jsme si napustili u pramene „Mrtvé dítě“ čerstvou ledovou vodu a za deset minut jsme byli na místě.

V šeru jsme nakonec úspěšně dostavěli všichni své plachtové přístřešky mezi stromy a následovala večeře, tzn. hrachovka a mňam mňam smažené kuličky. Po večeři následoval zpěv u ohně a pro některé neorganizovaná schovka. Asi v půl jedenácté jsme ale všichni zalezli pod plachty do příjemě teplých spacáčků.

SOBOTA

Ráno nás kluci a vedoucí doslova tahali ze spacáků už v sedm hodin a když jsme se konečně probraly a vylezly, tak byla u rozhořeného ohně snídaně, jenž obsahovala mini vánočku a Jožčinu bábovku.

Když jsme všichni měli plné žaludky, sbalili jsme do skupinek batoh a vyrazili směr Cínovec. Viděli jsme pověstnou márnici u kostela, kde prý přespávala Lída s jejich bývalou družinkou někdy v listopadu.

No, chodili jsme, chodili, zašli jsme si do Německa, viděli jsme krásný koně, a tak… (prosím vás, jak si mám pamatovat přesnou trasu…:D) Hráli jsme hry a typovali vzdálenost na mapě, potom odhadovali 20 minut a tak…

Při cestě jsme povídali, nebo třeba hráli Dračí doupě (Veverčák) nebo kreslili (Kory+Kašty), a tak podobně…Takže nám cesta rychle utekla a kolem druhé odpolední jsme byli zpět v základním táboře.

Skupina čtyř dobrovolníků šla opět k prameni pro vodu a vedení se pustilo do vaření oběda, který sestával z těstovin a omáčky z vepřovky.

Oběd byl, jako obvykle, moc dobrý, a dokonce i Majkl (i když s půl litrem kečupu) to snědl.Odpoledne, když nám trochu slehlo, jsme dostali instrukce ke hře na téma: ,,Indický král, který dával citáty rýt do kamenů podel cest, je skoro svržen a cizí vojáci ty citáty ničí. Opište jich co nejvíc, ale abyste nebyli nápadní, nesmíte tam běhat se zápisníkem.“ Takže to začlo. Běhali jsme sem a tam, hledali citáty pod kameny na louce, zapamatovávali si je a sprintovali si je zapsat, abychom je zase nezapoměli. Mezitím nás ještě chytali Piškot a Martin, kteří představovali cizí vojáky. Když vás chytli, dávali vám ošemetné otázky a když jste řekli mírumilovně, že jen jdete do Číny, poslali vás, že to je na opačnou stranu, než kam jste mířili. Byla to celkem sranda a nakonec byly citáty zachráněny.

.Horalové se dožadovali BO (Belgických oveček) celou výpravu, tak jim to teď vedoucí vyplnily. Rozdělili jsme se a hráli jako na normální ovečky a vlka, jenom aby vlk ovečku dostal na svou stranu, nemusel jí jen chytit, ale rovnou zvednout do vzduchu. (Když je to Piškot nebo Martin, tak je to docela těžká práce :-)

Ještě následovaly hry na Leteckou bitvu (dostáváš příkazy kam jít od někoho jiného a sám dáváš někomu jinému příkazy a snažíš se „sestřelit“ protivníka tím, že do něj narazíš) a Jeleni v přírodě.

Ještě jsme šli naposledy pro vodu a hned jsme si dali večeři, což byla vysočina, chleba a česnek.

U večerního ohně si horalové dělali seznam pro ně pro život důležitých hodnot, a potom jsme četli různé soubory takových hodnot a hledali podobné body.

Spát jsme šli o něco dřív, abychom ráno mohli krásně vstát…

(Ještě mezi tím vším si Kašty a Kory vystýlaly boule pod karimatkami trávou, aby na sebe nepadaly, ale my na sebe stejně padaly a Káťa zase spala někde v Německu :-)

NEDĚLE

Navzdory tomu, že jsme šli spát relativně brzy, se historie opakovala. Když jsme se probraly, ostatní už byli dávno vzhůru a zuřivě nás popoháněli k větší rychlosti. Tentokrát jsme si to trošku vzaly k srdci a měli jsme zbaleno všechno včetně přístřešku celkem rychle, takže jsme mohly zasednout společně s ostatními k snídani.

Tentokrát to byly kukuřičné lupínky s mlékem a horou kakaa, které nám vrchovatě sypal Martin. Káťa, která nepije mléko, jedla horu lupínků jen s kakaem skoro čtvrt cesty a Ještěrka, která jí pomáhala, nesla svoji lžíci v ruce celou cestu :D.

Za Cínovcem, když jsme ho přešli, se udělala mlha, takže jsme viděli deset metrů a konec. Vybrali jsme na rozcestí špatnou cestu, která nás dovedla k zrádnému srázu, takže jsme se museli obrátit a jít druhou možnou cestou.

Z ní odbočovala rozblácená modrá, s mnoha úskalími a s daní zablácených bot jsme jí však bezpečně prošli a vynořili se u velké ,,Hrůzosilnice“ (jak řekl Piškot:). Po téhle silnici jsme šli celý zbytek cesty kolem zastávky „Dubí- Liščí doupě“ a cestou jsme si zpívali.

Přestali jsme si zpívat, když jsme v Dubí na konečné viděli, jak nám autobus, se kterým jsme měli jet, ujíždí před nosem. Ujel a to musel vidět, jak za ním prcháme a taky určitě slyšet, jak ječíme.

Zbyla nám jen možnost jít o dva kiláky dál na druhý autobus. To už nebyla tak veselá cesta, nicméně zvládli jsme to a o půlhodinu později jsme příjemně seděli v autobuse domů…

sepsala Kory